Proč jsou starší lidé šťastnější?

Velkou většinu lidí stáří děsí. Představa, že vše zajímavé a hezké už prožili, jim nahání hrůzu. Ale co když tomu tak ve skutečnosti není? Co když šťastná léta přicházejí právě s vyšším věkem?

Věci, které patří ke stáří, nahánějí lidem často strach. Jsou to hlavně nemoci, odcházení blízkých, osamělost, bezmoc a odkázání na pomoc druhých a hlavě pocit, že vše zajímavé se už stalo, a od teď bude vše jen horší.

Je ale možné, že za řadu let si uvědomíte, že to je “jiné” je v mnohém lepší, než jste si představovali. Dokládají to i sociologické studie. Podle nich jsou starší lidí šťastnější a spokojenější, než si dokážete představit.

První nejspokojenější období zažíváme v období 18 – 24 let. Po tomto období se spontánní radost ze života začíná vytrácet a přibývají starosti, povinnosti, zodpovědnost a finanční závazky.

Starší lidé mají každodenní radosti

Starší lidé si štěstí nespojují s luxusními nákupy, milostnými románky, divokými večírky nebo s návštěvou exotických destinací. Mají jiná očekávání. Dokáží se radovat z každodennosti a umějí si vychutnat i malé radosti. A těch mají kolem sebe požehnaně.

Jedna psychologická studie zkoumala, zda by lidé šli na večeři raději se svým oblíbeným spisovatelem nebo s někým blízkým. Zatímco většina mladých by šla raději se svým idolem, starší lidé volili možnost potkat se s někým blízkým.

„Za mlada“ neumíme být sami sebou

Dalším klíčem ke štěstí starších lidí je skutečnost, že lépe vycházejí sami se sebou, nepeskují se a mají pro sebe více pochopení a sebepřijetí. Nadváha přestává být věc, která snižuje pocit osobní spokojenosti.

Netrápí se tím, že jsou jiní nebo že se odchylují od normy. Berou sami sebe i své okolí takové, jaké je.

Jako mladí se často chceme zavděčit skutečným nebo domnělým očekáváním, nedokážeme tady být sami za sebe.

Domníváme se, že jsme to my, kdo směje naposled

Lidé v kterémkoliv věku mívají tendenci věřit, že už nikdy nezmění své názory, a ohlížejí se do minulosti se směsicí pobavení a lítosti. Neuvědomují si, že jejich budoucí „já“ bude podobně vzpomínat na to současné. V každém věku si často myslíme, že jsme tím, kdo se směje naposledy.

Proto s určitou dávnou zvědavosti a nadšení se můžeme těšit na to, jaké bude to budoucí já. Určitě jiné než si teď představujete.