Jak spojení v mozku ovlivňují vztahy? Mentální vztahové mapy

Pohybovat se ve vztazích je stejné, jako pohybovat se po městě. Když je dobře znáte, snadno se v nich vyznáte. Pokud někde odbočíte, můžete objevovat nové.

Mozek má stereotypy rád

Náš mozek má rád stereotypy, protože mu dávají pocit bezpečí a zjednodušují mu život. Neustále využíváme zažitá řešení, ať jde o hledání práce, navazování nových vztahů nebo řešení problémů. Řídíme se tím, co už dříve zabralo, nebo dáme na hlas okolí. Většinou jde ale o nevědomý proces.

Jakmile se něco jednou naučíme, vývoj se v tomto ohledu v podstatě zastaví. Už se nepotřebujeme zdokonalovat. Chováme se stále stejně, ač to možná není tolik efektivní.

Stejně tak se pohybujeme po mentálních cestách. Jeden experiment ukázal, že člověk žijící 20 let v jednom městě, zná přibližně pouhých 10 % celé jeho rozlohy, protože stále chodí stejnými cestami. A podobně to máme se vším. Například i ve vztazích si neustále vybíráme stejné typy, což je znamením toho, že stále chodíme stejnými pěšinami. Mnohé z nich si s sebou neseme již od dětství.

Máme tendenci hodnotit podle zažitých představ, to nás blokuje

Častým stereotypem v oblasti vztahů je to, že si myslíme, že druhého známe dokonale, že už nás nemá čím překvapit. To bývá mnohdy problémem u lidí, kteří spolu žijí třeba dvacet let.

Vytváříme si určité představy o tom, jak funguje mysl někoho jiného. Když třeba brečí, víme, že je smutný. O myšlenkách či pocitech blízkých lidí si díky tomu vytvoříme celkem jasnou představu. Problém ale přichází ve chvíli, kdy pracujeme spíše s touto představou než s realitou.

Zažitý názor se těžko mění. Lidé se ale vyvíjejí, čímž se posouvají i jejich hodnoty, názory či model myšlení. My však máme stále tendenci hodnotit je podle svých zažitých představ, což ve svém důsledku vede k mnohým nedorozuměním.
Pro změnu komunikace jsou nutné 3 věci

I v manželství, které trvá přes dvacet let, může jeden druhého překvapovat. Můžeme u partnera objevit dosud neprozkoumané. Musíme s ním ale začít komunikovat jinak než dosud. Často cítíme, že s druhými mluvíme způsobem, který není úplně ideální. A při hádce často problém ještě prohloubíme, místo abychom ho vyřešili.

Pro změnu komunikace jsou nutné 3 věci. Zaprvé musíme pochopit, kde je problém. Za další je nutné vědět, jak věc změnit. A v poslední řadě pak dokázat problém změnit. V životě se ale málokdy stává, že se tyto tři podmínky střetnou. To pak vede k tomu, že si nevíme rady a hádky končíme frázemi typu: „To jsou prostě muži“, „Každý má něco“.

Vyjeté koleje nás omezují

Jednou z nejtěžších věcí je udělat něco jinak. Důležité je vnést do způsobu komunikace nový prvek. Například nechat druhého, aby to, co jsme řekli, zopakoval. Mnohdy si totiž při komunikaci s někým předem připravujeme reakce, a tak ve skutečnosti moc nenasloucháme. Zopakováním získáme v celé situaci odstup. A také se díky tomu leccos vyjasní, posune.

Pokud se sami chcete dostat z vyjetých kolejí, zkuste prostě dělat věci jinak. Například se záměrně vystavovat situacím, které jsou pro vás nové. Co se vztahů týče, vyzkoušejte s partnerem/partnerkou něco, o čem jste nikdy neuvažovali. Budete mít díky tomu šanci dát prostor něčemu jinému než zažitým vzorcům chování. A můžete v druhém objevit něco, co vás zaskočí, co se bude vymykat vašemu očekávání.

Stereotyp ale není vždy špatný. Mnoho věcí v životě to dělá jednoduššími. Zažívat každý den nadšení by bylo jistě únavné. Příliš stereotypů ale zase škodí. Mysl i vztah zatuhnou. Život by měl být někde mezi tím, tak nějak pružný. Musíme dokázat reagovat na nové, nečekané podmínky. Často se o to musíme i vědomě snažit. Pokud jsme připraveni na nové, nezažité, je nutné počítat s tím, že se můžeme ztratit. Vždycky tím ale získáme mnohem víc.